Není vidět v cílových fotografiích. Nestojí na stupních vítězů. A přesto je u všeho. Rozhodčí. Člověk, který drží závod pohromadě ve chvílích, kdy se tempo zrychlí, nervozita roste a plán se musí během vteřin změnit.
Letos se na Gracia Orlová vrací rozhodčí z Lotyšska. Elita Grasina nikdy nezávodila. „Nikdy jsem nebyla cyklistkou,“ říká otevřeně. Přesto je cyklistika přirozenou součástí jejího života od dětství. Její maminka závodila a později spolu se svými klubovými kolegyněmi působila jako rozhodčí. „Během školních prázdnin jsem se k nim přidávala i já,“ vzpomíná na své první kroky u závodů.
Její cesta k mezinárodní roli nebyla plánem, ale spíš sledem okolností, ve kterých sehrály roli důvěra i jazyk. „Ve škole jsem se učila francouzštinu a starší kolegové mi často říkali, že bych se mohla stát mezinárodní rozhodčí,“ vysvětluje. Klíčový okamžik přišel v roce 1991. „Prezident sovětských rozhodčích Boris Bašenko trval na tom, abych složila zkoušky, protože nebyl žádný jiný rozhodčí, který by mluvil francouzsky,“ dodává.
V březnu 1991 byla nominována jako kandidátka ještě za Sovětský svaz. „V srpnu Lotyšsko získalo nezávislost a v říjnu jsem skládala zkoušku v Bordeaux ve Francii,“ popisuje období, kdy se měnil nejen cyklistický svět, ale i mapa Evropy.
Během let působila na závodech nejvyšší úrovně. „Měla jsem několik ženských profesionálních silničních závodů a také Světové poháry na dráze,“ říká. Přesto se vyhýbá jmenování konkrétních hvězd. „Není pro mě jednoduché ukázat na jednu cyklistickou hvězdu, protože jako rozhodčí se soustředím na mnoho různých aspektů závodu,“ vysvětluje.
Jedna vzpomínka ale přece jen vystupuje. Lotyšský závodník Emils Liepinš (dlouholetý jezdec worldtourových týmů a trojnásobný lotyšský mistr). Ne kvůli výsledkům, ale kvůli přístupu. „Na začátku kariéry byl velmi aktivní a chtěl hodně pomáhat,“ říká Grasina.
„Ještě před vlastním startem v náročném MTB maratonu působil jako vodič ve všech dětských kategoriích.“ A dodává detail, který by jinému možná unikl: „Při městských kritériích počítal kola a pokaždé přesunul tabuli s jejich počtem tak, aby ji viděli všichni diváci.“
Na Gracii Orlová už působila v roce 2019 a vzpomínky má dodnes živé. „Byl to nezapomenutelný závod,“ říká bez váhání. Jedna z etap musela být krátce po startu zastavena. „Zdravotníci hlásili, že je nutné okamžitě převézt zraněnou závodnici do nemocnice. Protože byla k dispozici jen jedna sanitka, museli jsme závod zastavit,“ popisuje. Následovala nečekaná pauza. „Byl krásný teplý jarní den a klidné prostředí, takže si závodnice ten neplánovaný piknik vlastně užily.“ O den později přišel ostrý kontrast. „Další den už byl chladný a sněžilo.“
Českou republiku zná především skrze cyklistiku. „Byla jsem tady vždy jen kvůli závodům, takže znám hlavně místa, kam se ráda vracím,“ říká. Zaujala ji ale i jiná věc. „Váš jazyk je velmi melodický,“ usmívá se. A dodává zajímavost: „I my máme v lotyštině diakritiku – a ta je převzatá z českého jazyka.“
A cyklistika jako osobní vášeň? Bez čísel, bez dat. „Jsem opravdu jen sváteční jezdkyně,“ říká s nadhledem. „Moje kolo je úplný základ a nemá ani cyklopočítač.“
Gracia Orlová je závodem, kde se testuje výkon, odolnost i charakter. Nejen u závodnic, ale i u těch, kteří stojí kolem trati. Protože zatímco peloton bojuje s kopci, větrem a bolestí, někdo jiný hlídá, aby měl závod řád. A aby i ve chvílích, kdy se věci nevyvíjejí podle plánu, zůstala Gracia tím, čím vždy byla – závodem, který dává smysl.